Archiv štítku: český jazyk

Diktát – souhrnný diktát 7. třída (1)

Diktujte a doplňte chybějící písmena

Šestým místem vstoupila (K/k)ateřina (N/n)eumannová do (N/n)ového ročníku (S/s)větového poháru v b(je/ě)hu na l(i/y)žích. Světová špička jí ve (Š/š)védské (K/k)iruně neutekla, při neúspěchu ostatních reprezentantů z(ů/ú)stala p(i/y)lířem českého t(í/ý)mu.
Konkurenci na (S/s)everu (s/z)drtila (N/n)orka (B/b)ente (M/m)artinsenová. Sedmadvacetiletá m(i/y)stryně na této trati měla ještě v polovině náskok jen 3,33 sekund(i/y), převahu však znásobila v závěru.
Obleva a mě(k/kk)čí tra(ť/ď) většině závodnic nevadil(i/y). Nevábné podmínky neza(s/z)kočily ani (N/n)eumannovou.
(N/n)akonec to s mazáním l(i/y)ží dopadlo dobře,“ pochvalovala si (Č/č)eská lyžařka. Naši vrcholoví sportovci reprezentují (Č/č)eskou (R/r)epubliku ve (S/s)větě lépe než mnozí jiní činitelé.

Řešení diktátu najdete zde

Přijímací zkoušky na víceletá gymnázia – diktát (5)

Pátý diktát, který vám pomůže s přípravou na přijímací zkoušky.

Diktát k přijímacím zkouškám na víceletá gymnázia.

Diktát – souhrnný diktát 6. třída (2)

Z oken naší škol_ je v_dět nev_soký kopec. Je zalesněn_ a mezi strom_ prosvítaj_ trosk_ ro_padávající se stavb_. Na kopci _(s/z)távala kdysi tvr_(s/z). Z údolí vede k její zřícenině ú_(s/z)zká ste_(s/z)ka. Hradní příkop je zas_paný. Hradb_ jsou v ro_(s/z)valinách. Mezi kostkam_ dlažb_ na b_valém dvoře roste v_soká tráva. Ve sklepení možná lež_ poklad. Starob_ylá věž se mění v sutin_y. Kd_si odtud zazníval hlásn_ roh. Dnes se tu za šera ozývaj_ jen hlas_ sov. Smutn_ je osud kd_si honosné tvrze. Poslední zb_tky rozžírá zub času. Z kopce je krásn_ v_hled do kraje. Na obloze se občas objev_ jestřáb nebo ostříž. V údolí pod kopcem se v_ne říčka jako stříbrná stu_(š/ž)ka.

Řešní najdete zde

Diktát – souhrnný diktát 4. třída (2)

Lidé sl_šel_  b_t zvony. Odb_jel_ poledne. Zedníci na stavbě už b_l_ v_hladovělí. Brigádníci s nimi zašl_ do m_stní v_vařovny a ob_(ě/je)dnal_ si něco na zu_(p/b). Kuchařky v_ndal_ tal_ře. V_brané lahů_(t/d)ky v kuchyni neob_čejně voněl_. Chlap__ si ob_(ě/je)dnal_ guláš a každý dva chleb_. Ženy si ob_(ě/je)dnal_ salát s ol_vam_ , s okurkam_ a jídlo si dochutil_ zál_vkou z b_l_nek.

ŘEŠENÍ NAJDETE ZDE

Slovesa

Slovesa jsou slova, která vyjadřují děj, tj. Činnost ( prosit, psát, mluvit), stav (ležet, smát se) nebo změnu stavu (zhubnout, tmavnout).

Poznámka:

Slovesa, na nichž může záviset předmět (přemluvíme je, napíšeš hru, namáčet pero), se nazývají – předmětová;

slovesa, na nichž nemůže záviset předmět, se nazývají bezpředmětová.

Slovesy bezpředmětovými jsou vždy slovesa, která vyjadřují stav nebo změnu stavu (stáli, seděl, svítalo, ztloustl).

Slovesa, která jsou spojena se zvratným zájmenem se, si, nazývají se zvratná (pokusím se, povzdychl si).

Slovesa se časují. Mohou vytvářet různé tvary:

1. Tři osoby (první, druhou a třetí, např. jdu, jdeš, jde),

2. Dvě čísla (jednotné a množné, např. čtu, čteme),

3. Tři časy (přítomný, minulý a budoucí, např. mluvím, mluvil jsem, budu mluvit),

4. Tři způsoby (oznamovací, rozkazovací a podmiňovací, např. mluvím, mluv, mluvil bych),

5. Dva rody (činný a trpný, např. četl jsem, byl přerušován).

 Slovesa vznikají kombinací těchto tvarů.

Např. Sloveso psát ve třetí osobě jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu je píše.

Poznámka:

Není žádný způsob tázací. Ve větách Čteš knihu a Čteš knihu? – Četl bys knihu a Četl bys knihu? jsou tytéž slovesné tvary. Rozdíl je jen v druhu vět podle jejich komunikační funkce. Čteš knihu, Četl bys knihu jsou věty oznamovací, Čteš knihu? Četl bys knihu? jsou věty tázací.

Slovesné tvary, které vyjadřují určitou osobu jednotného nebo množného čísla (napíšeš, máme, zajdeme, mluv, seděl jsem, viděl bych), se nazývají tvary určité;

tvary, které samy určitou osobu nevyjadřují (seděl, prohlásil, uveden, hrát), se nazývají tvary neurčité.

Slovesné tvary, které jsou vyjádřeny jedním slovem (napíšeš, napiš, napsal), se nazývají tvary jednoduché;

tvary, které jsou vyjádřeny více slovy (nebudeme prosit, seděl jsem, viděl bych, byl uveden), se nazývají tvary složené.

Poznámky:

1. Dříve se užívaly tvary typu on jest seděl, oni jsou seděli apod. (jako já jsem seděl, ty jsi seděl, my jsme seděli, vy jste seděli), ale v nynější češtině se v 3. osobě pomocné sloveso nevyjadřuje. Nejsou tedy tvary jako přišel, přišli ve větách vlastně tvary jednoduché, nýbrž jsou to od původu součásti tvarů složených a mají také význam tvarů určitých.

2. Spojení jednoduchého slovesného tvaru se zvratným se a si za složený tvar nepovažujeme (Díváme se na něho. Žije si dobře).

Tvoření různých slovesných tvarů podle osoby, čísla, času, způsobu a rodu se nazývá časování.

Oddělíme-li od 3. osoby jednotného čísla přítomného času koncovku osobní (přemluv-í, uvid-í, ved-e, usmív-á se), zůstane část slova, která se nazývá kmen přítomný.

Oddělíme-li od příčestí minulého (činného) -l (vidě-l, pokusi-l se, moh-l), zůstane část slova, která se nazývá kmen minulý.

Psaní čárek ve větě jednoduché

Na této stránce popíšeme případy, kdy ve větě jednoduché píšeme čárku a kdy čárku nepíšeme.

Několikanásobný větný člen

je takový větný člen, ve kterém je spojeno více výrazů, které označují různé jevy skutečnosti, ale mají něco společného, co v dané souvislosti zdůvodňuje jejich spojení.

Čárku píšeme

vždy, když složky několikanásobného větného členu nejsou spojeny spojkami a, i, nebo, ani, čí s významem slučovacím.

Příklady:

– bez spojek

V našem obchodě můžete koupit učebnice, sešity, mapy.
Jeho spánek byl hluboký, beze snů, bez konce, bez hranic.

– se spojovacími výrazy

Vydání této učebnice je významný počin nejen autorský, ale i nakladatelský.
Svou obtížností vzbudila učebnice u některých učitelů rozpaky, ba pochybnosti.
Představení bylo pěkné, i když trochu zdlouhavé.Ani tuky, ani cukr nemá jíst starší člověk ve velkém množství.
Zásluhou Kubištovou, a hlavně Fillovou se stal kubismus součástí evropského umění.

Čárku nepíšeme

pokud jsou složky několikanásobného větného členu oddělené spojkami a, i, ani, či, nebo s významem slučovacím.

Příklady:

Kultivovaně máme mluvit v hodinách českého jazyka i v jiných předmětech.
Jabloně a hrušně jsou obsypané květy.
Byl chytrý a přitom nerozhodný.

Přívlastek volný (čárku píšeme)

je část věty stojící za určovaným podstatným jménem, která není pro smysl věty nezbytný – můžeme ji vypustit, aniž se poruší smysl věty. Odděluje se čárkou. Stojí-li uprostřed věty, píše se čárka i za ním.

Příklady:

Vlezlou zimu znásobuje hustá mlha, táhnoucí se od řeky.
Ranský kopec, připomínající zaťatou pěst, je mezi paraglidisty oblíben.
Vystoupení skupiny, předvedené před plným sálem, bylo úspěšné.

Podobně vsuvka

Radost z toho, to se ví, neměla.
Jedné zimy, v noci před vánočními svátky, přihnala se nad Prahu sněhová bouře.

Přívlastkové spojení (čárku píšeme)

V přívlastkové skupině je spojeno dva nebo více výrazů, které označují v podstatě tentýž jev skutečnosti. Případně rozvijí skutečnost ve větě už napsanou. Děti ->Petr, Anička,

Příklady:

Byla to Jana, přítelkyně z dětství.
Děti, Petr a Anička, upínaly na tátu oči.
Čtu detektivky, milostné romány, dobrodružné romány, prostě všechnu zábavnou literaturu.
Mám rád některé dobré básníky, zejména Holana, Hrubína a Nezvala.

Samostatný větný člen (čárku píšeme)

Je výraz, který stojí mimo větu a není do ní mluvnicky začleněn. Často má funkci zdůrazňující, upozorňující a vysvětlující.

Příklady:

U moře, tam se mi líbilo.
Poslední dny jsme balili věci denní potřeby, převážně potraviny.
Chceme jet na výlet, a to za každého počasí.

Vokativ (čárku píšeme)

Oslovení, volání.

Příklady:

Dámy a pánové, vítám vás.
Nestarej se, synku, a běž spát.

Citoslovce

Pomozte mi někdo, proboha.

Doplněk

Stařec, opíraje se o bytelnou sukovici, stoupal do kopce.

Test – přijímací zkoušky na SŠ z ČJ (2)

10 otázek z českého jazyka k přijímacím zkouškám na střední školu. Test by Vám neměl trvat víc než 15 min.

Přijímací zkoušky na střední školu – diktát (6)

Diktát k přijímacím zkouškám na střední školy a gymnázia.

Přijímací zkoušky na střední školu – diktát (5)

Diktát k přijímacím zkouškám na střední školy a gymnázia, který byl použitý u konkrétních přijímacích zkoušek. Doplňte chybějící písmena.

Přijímací zkoušky na střední školu – diktát (4)

Diktát k přijímacím zkouškám na střední školy a gymnázia.

Citoslovce

CITOSLOVCE vyjadřují bezprostřední reakci na různé podněty (nálady, city nebo vůli mluvčího), napodobují různé zvuky. Jsou neohebným významově nesamostatným slovním druhem. Nebývají žádným větným členem.

Označují city, pocity, nálady, hodnocení, např. hurá, sláva, jú au, ouvej, ach jo, mordyje, hrome, hernajs, kčertu, probůh, panenko skákavá, ježíšikriste, ježkovy voči, jémine, páni, heleme se.

Navazují kontakt a vyjadřují vůli mluvčího, obracejí se ke zvířatům, např. hej, haló, člověče, panečku, dívej, pozor, na, marš, ven, hej rup, hybaj, viď, že ano, na pipipi, na čiči, prr, čehý.

Napodobují zvuky, např. žbluňk, klap, bác, břink, prásk, hepčí, haf-haf, méé, bú, vrkú.

Jestliže stojí citoslovce ve větě samostatně, oddělujeme jej čárkou, např. Na, vezmi si buchtu. Byl jsem u moře, heč.

Pokud je citoslovce výjimečně větným členem, čárku se neodděluje, např. Z řad diváků zaznělo několikrát hlasité fuj. (fuj = podmět) Čáp klap klap zobákem. (klap klap = přísudek) V trávě jsem zaslechl tichounké píp. (píp = předmět)

Částice

uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh, případně postoj mluvčího k jejich obsahu. Vyjadřují také významové odstíny větných členů, s nimiž jsou spojeny. Jsou neohebným, významově nesamostatným slovním druhem. Nejsou žádnými větnými členy.

Částice, uvozující samostatné věty, naznačují jejich druh, např.

otázku: Copak vám to není divné? Zdalipak sis už vzpomněl?

rozkaz: už jste zticha! Tak už dej pokoj!

přání: Nechť vás provází štěstí! se vrátíte ve zdraví!

zvolání: A to je mi novinka! Ale to je krása!

Částice naznačující postoj mluvčího k obsahu vět, např. Naneštěstí jsme je nezastihli už doma. Naši bohužel prohráli. Bohudík jsme se dnes vyhnuli dopravní zácpě.

Částice vyjadřující různé významové odstíny větných členů, před nimiž stojí, např.

pravděpodobnost: Je to asi pravda. Už to možná ví. Přijde prý večer. Máš snad strach?

důraz: Důležitá je zvláště tato zkouška. Vadilo jim hlavně tvoje vychloubání.

vytýkání: Dnes jsem byl obzvlášť unavený .

Částice jsou také slova ano, ne, nikoli(v), kterými kladně nebo záporně odpovídáme na zjišťovací otázky.

Přijímací zkoušky na střední školu – diktát (3)

Diktát k přijímacím zkouškám na střední školy a gymnázia.

Přijímací zkoušky na střední školu – diktát (2)

Diktát k přijímacím zkouškám na střední školy a gymnázia.

Přídavná jména

Přídavná jména označují vlastnosti podstatných jmen nebo jejich význam blíže určují a zpřesňují (neznámý člověk, sestřina želva). Určujeme u nich mluvnické kategorie: pád, číslo, rod, kromě nich ještě druh a vzor. Skloňují se a jsou plnovýznamovým slovním druhem. Ve větě plní nejčastěji funkci shodného přívlastku, příp.jmenné části přísudku.

S podstatnými jmény, k nimž patří, se shodují v pádě, čísle a rodě, v rodě mužském se v některých pádech rozlišují i tvary životné a neživotné.

Druhy přídavných jmen

Přídavná jména tvrdá

Mají tvar složený (dlouhý – v koncovce je dlouhá samohláska). V 1.pádě jednotného čísla je trojí zakončení podle rodů koncovkami -ý, -á, -é. Skloňují se podle vzoru mladý, mladá, mladé.

V koncovkách přídavných jmen tvrdých píšeme -ý (smělý obránce, s drzým člověkem). Pouze v

1. a 5. pádě množného čísla rodu mužského životného píšeme -í (obětaví zachránci). V 7.pádě množného čísla všech rodů píšeme koncovku -ými (smělými obránci, známými umělkyněmi). Ve spojení s podstatnými jmény označující párové části těla píšeme v 7.pádě množného čísla koncovku -ýma (šikovnýma rukama, modrýma očima).

U některých přídavných jmen tvrdých se v 1. a 5. pádě množného čísla rodu mužského životného mění souhlásky nebo souhláskové skupiny: drahý – drazí, slavkovský – slavkovští, plachý – plaší, americký – američtí, krotký – krotcí apod.

Mají tvar jmenný (krátký – bez koncovky nebo s krátkou samohláskou). Jsou zakončena stejně jako tvrdé vzory podstatných jmen. Skloňují se podle vzoru mlád ( jako pán, 1.pád jednotného čísla rodu mužského je bez koncovky), mláda (jako žena), mládo (jako město).

Jmenné tvary mají jen některá přídavná jména tvrdá. Užívá se jich většinou pouze v 1.pádě jednotného i množného čísla. Jen zřídka se jmenných tvarů užívá ve 4.pádě (např.Záchranáři našli ztracené chlapce živy a zdrávy.). V koncovce 1.pádu množného čísla rodu mužského životného píšeme – i (Sourozenci k němu byli laskavi.), v rodě mužském neživotném a ženském píšeme -y (Všechny úkoly byly již hotovy. Okolnosti tohoto případu mi nejsou známy.).

Přídavné jméno rád, ráda, rádo má pouze tvary jmenné.

Přídavná jména měkká

Mají pro všechny tři rody stejnou koncovku – í, skloňují se podle vzoru jarní. Při skloňování přídavných jmen měkkých píšeme vždy – í (např. ryzím, kosí, cizího). Ve spojení s podstatnými jmény označujícími párové části těla píšeme v 7.pádě koncovku – íma (kočičíma očima, vlastníma rukama).

Přídavná jména přivlastňovací

Přivlastňují jednotlivé, určité osobě. Tvoří se z podstatných jmen rodu mužského příponami – ův, -ova, – ovo a z podstatných jmen rodu ženského příponami – in, – ina, -ino. Skloňují se podle vzoru otcův, otcova, otcovo a matčin, matčina, matčino. Jsou-li utvořena od vlastních jmen, píšeme je s velkým počátečním písmenem (Eliška – Eliščina sestra, Mánes – Mánesův orloj).

V 1.a 5. pádě množného čísla rodu mužského životného přídavných jmen přivlastňovacích

píšeme – i (fotbalistovi spoluhráči, lékařovi pacienti). V 7.pádě množného čísla všech rodů

píšeme – ými (kuchařovými pomocníky, řidičovými zkušenostmi). V ostatních pádech

píšeme – y/ – ý (do Nerudovy ulice, Petrovy telefonáty, dědečkovy sestry). Ve spojení s podstatnými jmény označujícími párové části těla píšeme v 7.pádě – ýma (lékařovýma rukama, Pavlovýma očima).

Stupňování přídavných jmen

Některá přídavná jména tvrdá mohou vyjádřit trojí stupeň vlastnosti. Druhý stupeň tvoříme z prvního stupně pomocí přípon – ejší, – ější, – ší nebo koncovkou – í. Třetí stupeň tvoříme z druhého stupně předponou nej-.

 

1.stupeň2. stupeň3. stupeň
veselýveselejšínejveselejší
záhadnýzáhadnějšínejzáhadnější
tichýtiššínejtišší
mělkýmělčí / mělčejšínejmělčí / nejmělčejší
snadnýsnazší / snadnějšínejsnazší / nejsnadnější

 

Některá přídavná jména tvoří druhý stupeň nepravidelně (mění se kořen slova).

 

1. stupeň2. stupeň3. stupeň
dobrýlepšínejlepší
dlouhýdelšínejdelší
zlýhoršínejhorší
malýmenšínejmenší
velkývětšínejvětší

Při stupňování může docházet ke změně souhlásek nebo souhláskových skupin: těžký – těžší,

blízký – bližší, drahý – dražší, vysoký – vyšší, suchý – sušší, hezký – hezčí apod.

Význam přídavných jmen je možno zesilovat nebo zeslabovat pomocí příslovcí (např. velmi spokojený, neobyčejně pracovitý, málo náročný, mnohem větší apod.).

Spojky

SPOJKY spojují větné členy nebo věty a vyjadřují jejich vzájemný vztah. Jsou neohebným významově nesamostatným slovním druhem. Ve větě nejsou žádným větným členem.

Podle formy rozlišujeme spojky:

1. jednoslovné ( např. a, když, že, ale, nebo),

2. dvojité (např. buď – nebo, nejen – ale i, ani – ani), čárka se píše před druhou spojkou,

3. víceslovné, popř. v kombinaci s jinými slovními druhy (např. i když, i kdyby, a proto).

Podle obsahu rozlišujeme spojky:

1.SOUŘADÍCÍ (PARATAKTICKÉ) – spojují souřadné větné členy nebo věty ve vztahu

slučovacím, např. A, i, ani, jak -tak, hned -hned, ani -ani, jednak -jednak,

stupňovacím, např. ba, ba i, ba dokonce, nadto, přímo, navíc, hlavně, nebo i, nejen – ale i,

nejen – nýbrž i, nejen – ale dokonce,

odporovacím, např. ale, však, avšak, nýbrž, jenže, leč, a přece, sice – ale, přece jen,

vylučovacím, např. nebo, anebo, či, jinak, buď – anebo, ať – či, ať – ať,

příčinném / důvodovém, např. neboť, vždyť, totiž,

důsledkovém, např. Proto, tedy, tudíž, tak, a proto, a tedy, a tudíž, a tak, takže.

2. PODŘADÍCÍ (HYPOTAKTICKÉ) – připojují větu závislou k větě řídící, kladou se zpravidla

na začátek věty závislé a píšeme před nimi čárku, např. aby, že, protože, když, jestliže, kdyby, -li,

zdali.

Předložky

PŘEDLOŽKY vyjadřují vztah podstatných jmen aj. jmen k jiným větným členům. Jsou neohebným, významově nesamostatným slovním druhem. Jejich význam se projevuje teprve ve spojení se jmény, tvoří s nimi předložkovou vazbu.

Podle původu rozlišujeme předložky:

1. PŘEDLOŽKY VLASTNÍ (PŮVODNÍ) – mají jen význam předložek,nemohou být jiným slovním druhem, např. k, pro, nad, při, ze.

2. PŘEDLOŽKY NEVLASTNÍ (NEPŮVODNÍ) – mohou být podle větné souvislosti i jiným slovním druhem, např. během léta – rychlým během, začátkem týdne – s dobrým začátkem.

Předložky se spojují se jmény a tvoří s nimi předložkový pád:

s podstatným jménem – za úplňku, během týdne,

se zájmenem – o tobě, se všemi, na každého,

s číslovkou – po čtyřech, s oběma.

Předložky se mohou pojit s jedním nebo několika pády:

s 1.pádem se spojují pouze předložky cizí, užívané např. ve spojeních Sparta versus Slavia, policie kontra pachatelé, kuře ‚a la bažant,

s 2.pádem se spojují předložky bez, do, kromě, od, u, z/s, za, složené předložky, např. zpod, a převážná většina nepůvodních předložek, např. během cesty, uprostřed rybníka, nedaleko vesnice,

se 3.pádem se spojují předložky k, (na)proti, vůči, např. k činu, (na)proti sobě, vůči němu,

se 4.pádem se spojují předložky mimo, na, nad, o, ob, po, pod, pro, přes, před, s, v, za, složené předložky, např. mimo obsluhu, na kraj lesa, nad terasu, kdo s koho, za peníze,

s 6.pádem se spojují předložky o, při, na, po, v, např. v knihovně, při těle, na plovárně, po jídle,o tobě,

se 7.pádem se spojují předložky nad, pod, před, s, za, např. nad řekou, pod lipami, před dovolenou, s radostí, za penězi.

Některé předložky mohou mít kvůli snazší výslovnosti dvojí podobu: z/ze, s/se, k/ke/ku, v/ve, nad/nade, pod/pode, před/přede, bez/beze, od/ode, přes/přese. Např. k tobě,ke stromu, ku příkladu.

V 7.pádě se užívá vždy předložka s, např. s přáteli, s programem, s úsměvem.

Ve 2.pádě se užívá většinou předložka z, např. z očí, z kamene, z talíře. Chceme-li v písmu rozlišit směřování z povrchu pryč od směřování zevnitř, můžeme při směřování z povrchu pryč užít předložky s, při směřování zevnitř předložky z, např. se skříně (z povrchu), ze skříně (zevnitř).

Ve 4.pádě se předložka s užívá jen ve výrazech být s to, kdo s koho.

Předložka kromě se pojí s 2.pádem, předložka mimo se 4.pádem, např. kromě osobních automobilů, mimo osobní automobily.

Příslovce

vyjadřují bližší okolnosti dějů nebo označují stupeň vlastnosti a míru předmětu. Jsou to slova neohebná, avšak plnovýznamová. Ve větě plní nejčastěji funkci příslovečného určení.

 Podle povahy okolnosti rozlišujeme příslovce:

1. MÍSTA (např. vlevo, domů, zdaleka, tudy), odpovídají na otázky Kde? Kam? Kudy?

2. ČASU (např. včera, dlouho, občas), odpovídají na otázky Kdy? Jak často?

3. ZPŮSOBU (např. pomalu, tiše, nadarmo), odpovídají na otázku Jak?

4. PŘÍČINY (např. proto, smíchy, vzteky), odpovídají na otázku Proč?

5. MÍRY – označují stupeň vlastnosti (např. poměrně slušný, velmi hodný) a míru předmětu (např. hodně štěstí, mnoho úspěchů); odpovídají na otázku Do jaké míry?

pruvodcečj

Učebnice průvodce českým jazykem v obchodě UčebniceMapy.cz za 199 Kč

Tvoření příslovcí

1. Z přídavných jmen příponami -e/-ě, -o, -y, např. náhlý-náhlé, zbytečný-zbytečně, častý-často, český-česky.

2. Ustrnutím tvaru podstatného jména, např. kolo- kolem, běh-během, trocha-trochu, ráno-ráno.

3. Spojením předložky s jiným slovem. Takto vzniklá příslovce se nazývají příslovečné spřežky a píší se dohromady jako jedno slovo,

s podstatným jménem: hlas-nahlas, paměť- zpaměti, tma- potmě

s přídavným jménem: pravý-vpravo, volný-zvolna, podrobný-dopodrobna

se zájmenem: vše-ovšem, to-přitom

s příslovcem: těžko-ztěžka, blízko-zblízka, kradmo-pokradmo

Od spřežek odlišujeme tvary s předložkovou vazbou. Můžeme-li do výrazu vložit přívlastek, nejde o spřežku. Např. Vyšli jsme nahoru do kopce. Vyšli jsme na horu (na nejvyšší horu).

Je-li rozdíl mezi předložkovým pádem a příslovcem málo zřetelný, můžeme takové spojení psát dohromady i zvlášť (zblízka-z blízka, poprvé- po prvé, kupříkladu- ku příkladu).

Stupňování příslovcí

Některá příslovce mohou svými tvary vyjadřovat trojí stupeň vlastnosti nebo míry. Druhý stupeň se tvoří pomocí přípon eji, -ěji, -e. Třetí stupeň vytvoříme z 2.stupně přidáním předpony -nej.

1.stupeň2.stupeň3.stupeň
krátcekratčejinejkratčeji
krásněkrásnějinejkrásněji
vysokovýše (výš)nejvýše (nejvýš)

Někdy se tvoří druhý stupeň z jiného kořene než první stupeň: zle-hůře, dobře-lépe, brzy-dříve, málo-méně, mnoho-více.

Koncové -e může ve druhém a třetím stupni odpadnout (např. dráže/dráž, výše/výš, hůře/hůř).

Některá příslovce mají při stupňování dvojí, popř. trojí tvary (např. úže/úžeji, hloub/hlouběji, šíře/šířeji, snáz/snáze/snadněji).

Význam příslovcí můžeme zesilovat nebo zeslabovat pomocí dalších příslovcí, např. ještě lépe, mnohem zdravěji, poměrně včas.

Zájmena

Zájmena nahrazují podstatná nebo přídavná jména, případně na osoby, zvířata, věci, děje nebo vlastnosti ukazují. Určujeme u nich mluvnické kategorie: pád, číslo a rod. Skloňují se a jsou plnovýznamovým slovním druhem.

Rozlišujeme:

1. ZÁJMENA OSOBNÍ

označují první, druhou a třetí osobu ( já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona, zvratné zájmeno se).

2.  ZÁJMENA PŘIVLASTŇOVACÍ

jsou zájmena, kterými přivlastňujeme první,druhé a třetí osobě ( můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, pro přivlastňování osobě v podnětu svůj).

3. ZÁJMENA UKAZOVACÍ

jsou zájmena, kterými ukazujeme na určitou osobu, zvíře, věc nebo vlastnost (ten/ta/to, tento/tato/toto, tenhle/tahle/tohle, onen/ona/ono, takový/taková/takové, týž/táž, tentýž/tatáž, sám/samý).

4. ZÁJMENA TÁZACÍ

jsou zájmena, kterými se tážeme po osobě, zvířeti, věci nebo vlastnosti (kdo, co, který/která/které, jaký/jaká/jaké, čí).

5. ZÁJMENA VZTAŽNÁ

připojují k sobě některé věty v souvětí (kdo, co, který/která/které, jaký/jaká/jaké, čí, jenž).

6. ZÁJMENA NEURČITÁ

jsou ta zájmena, kterými blíže neurčujeme, o kom, o čem je řeč: někdo, něco, některý/některá/některé, nějaký/nějaká/nějaké, něčí, leckdo, lecco, leckterý/leckterá/leckteré, lecjaký/lecjaká/lecjaké, lecčí, ledakdo, ledaco, ledakterý/ledakterá/ledakteré, ledajaký/ledajaká/ledajaké, ledačí, kdokoli, cokoli, kterýkoli/kterákoli/kterékoli, jakýkoli/jakákoli/jakékoli, číkoli, každý/každá/každé, všechen, všechna, všechno, kdosi, cosi, kterýsi/kterási/kterési, jakýsi/jakási/jakési, čísi.

7. ZÁJMENA ZÁPORNÁ

jsou zájmena, kterými popíráme existenci nějaké osoby, zvířete, věci, děje nebo vlastnosti (nikdo, nic, nijaký/nijaká/nijaké, ničí, žádný/žádná/žádné).

Podle toho, zda zájmena vyjadřují kategorii rodu, je dělíme na:

BEZRODÁ ZÁJMENA – nevyjadřují mluvnickou kategorii rodu (já, ty, my, vy, se).

RODOVÁ ZÁJMENA – mají zvláštní soubory tvarů pro mužský, ženský a střední rod.

Skloňování zájmen

1.skloňování bezrodých zájmen

Pádtymyvyse
1.pádtymyvyO
2.pádmne, mětebe, těnásvássebe
3.pádmně, mitobě, tinámvámsobě, si
4.pádmne, mětebe, těnásvássebe, se
6.pádmnětoběnásvássobě
7.pádmnoutebounámivámisebou

 

Rozlišujeme tvary sebou a s sebou. Např. V horečce sebou (tebou,tělem, něčím) házel celou noc.

Vezměte si s sebou (s tebou) deštník.

Musíme si uvědomit rozdíl mezi tvary mi – 3.pád zájmena (Šel mi koupit svačinu.) a my – 1.pád zájmena my všichni (My s vámi budeme dále jednat.).

V dopisech píšeme zájmena Ty, Vy obvykle s velkým písmenem. Vyjadřujeme tak úctu k adresátovi.

2.  zájmenné skloňování některých rodových zájmen

vzor ten – podle něj se skloňují všechna zájmena, která mají ve 2.pádě zakončení –oho

(tento, onen, kdo, někdo, leckdo, ledakdo, kdokoli, nikdo)

vzor náš – podle něj se skloňují zájmena, která mají ve 2.pádě zakončení –eho

(váš, on, jenž, co, něco, ledaco, lecco, cosi, cokoli, nic).

Číslovky

Označují počet, pořadí, množství. Číslovky se většinou skloňují, mohou tedy vyjadřovat pády, číslo a rod. Některé číslovky jsou původem přídavná jména, podstatná jména nebo příslovce. Ve větě plní funkci větných členů (jsou plnovýznamová)

Základní dělen číslovek

Číslovky určité

Označují přesný počet a pořadí, lze je vyjádřit číslicemi.

Číslovky neurčité

Nevyjadřují přesný a určitý počet, nelze je vyjádřit číslicemi.

Druhy číslovek

Základní – vyjadřují počet. Odpovídají na otázku Kolik? Pokud se vyjadřuje číslicí nepíše se za ní tečka.
Řadové – označují pořadí. Odpovídají na otázku Kolikátý? Pokud se vyjadřuje číslicí píše ze za ní tečka. (1. – první, 5. – pátý)
Druhové – označují počet druhů. Odpovídají na otázku Kolikero?
Násobné – označují počet opakování děje, kolikrát se něco vyskytuje. Odpovídají na otázku Kolikrát?

Druh číslovekOtázkaČíslovky určitéČíslovky neurčité
ZákladníKolik?pět, sto, desetněkolik, hodně
ŘadovéKolikátý?druhý, desátýněkolikátý
DruhovéKolikero?dvoje, desaterovícero
NásobnéKolikrát?dvakrát, desetinásobnýmnohokrát

Skloňování číslovek

Základní číslovky se skloňují podle vzorů podstatných jmen.

Dva má zvláštní skloňování (viz tabulka)
tři a čtyři se skloňují podle vzoru kost
5 až 99 má jen dva tvary – 1. , 4., 5. pád bez změny a 2., 3., 5., 6., 7. pád  má koncovku -isto – vzor město
tisíc – vzor stroj
milión – vzor hrad

pádDVAtřideset
1.dvatřideset
2.dvoutří, třechdeseti
3.dvěmatřemdeseti
4.dvatřideset
5.dvatřideset
6.dvoutřechdeseti
7.dvěmatřemideseti

Řadové, druhové a násobné

se skloňují podle vzorů přídavných jmen.

Podle vzoru mladý, mladá, mladé se skloňují číslovky zakončené v 1. pádě jednotného čísla na -ý, -á, -é. Pátý, stá, několikerý, čtyřnásobná, …

Podle vzoru jarní se skloňují číslovky zakončené v 1. pádě jednotného čísla na -í. První, třetí, dvojí, trojí,…