Slovesa jsou slova, která vyjadřují děj, tj. Činnost ( prosit, psát, mluvit), stav (ležet, smát se) nebo změnu stavu (zhubnout, tmavnout).

Poznámka:

Slovesa, na nichž může záviset předmět (přemluvíme je, napíšeš hru, namáčet pero), se nazývají – předmětová;

slovesa, na nichž nemůže záviset předmět, se nazývají bezpředmětová.

Slovesy bezpředmětovými jsou vždy slovesa, která vyjadřují stav nebo změnu stavu (stáli, seděl, svítalo, ztloustl).

Slovesa, která jsou spojena se zvratným zájmenem se, si, nazývají se zvratná (pokusím se, povzdychl si).

Slovesa se časují. Mohou vytvářet různé tvary:

1. Tři osoby (první, druhou a třetí, např. jdu, jdeš, jde),

2. Dvě čísla (jednotné a množné, např. čtu, čteme),

3. Tři časy (přítomný, minulý a budoucí, např. mluvím, mluvil jsem, budu mluvit),

4. Tři způsoby (oznamovací, rozkazovací a podmiňovací, např. mluvím, mluv, mluvil bych),

5. Dva rody (činný a trpný, např. četl jsem, byl přerušován).

 Slovesa vznikají kombinací těchto tvarů.

Např. Sloveso psát ve třetí osobě jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu je píše.

Poznámka:

Není žádný způsob tázací. Ve větách Čteš knihu a Čteš knihu? – Četl bys knihu a Četl bys knihu? jsou tytéž slovesné tvary. Rozdíl je jen v druhu vět podle jejich komunikační funkce. Čteš knihu, Četl bys knihu jsou věty oznamovací, Čteš knihu? Četl bys knihu? jsou věty tázací.

Slovesné tvary, které vyjadřují určitou osobu jednotného nebo množného čísla (napíšeš, máme, zajdeme, mluv, seděl jsem, viděl bych), se nazývají tvary určité;

tvary, které samy určitou osobu nevyjadřují (seděl, prohlásil, uveden, hrát), se nazývají tvary neurčité.

Slovesné tvary, které jsou vyjádřeny jedním slovem (napíšeš, napiš, napsal), se nazývají tvary jednoduché;

tvary, které jsou vyjádřeny více slovy (nebudeme prosit, seděl jsem, viděl bych, byl uveden), se nazývají tvary složené.

Poznámky:

1. Dříve se užívaly tvary typu on jest seděl, oni jsou seděli apod. (jako já jsem seděl, ty jsi seděl, my jsme seděli, vy jste seděli), ale v nynější češtině se v 3. osobě pomocné sloveso nevyjadřuje. Nejsou tedy tvary jako přišel, přišli ve větách vlastně tvary jednoduché, nýbrž jsou to od původu součásti tvarů složených a mají také význam tvarů určitých.

2. Spojení jednoduchého slovesného tvaru se zvratným se a si za složený tvar nepovažujeme (Díváme se na něho. Žije si dobře).

Tvoření různých slovesných tvarů podle osoby, čísla, času, způsobu a rodu se nazývá časování.

Oddělíme-li od 3. osoby jednotného čísla přítomného času koncovku osobní (přemluv-í, uvid-í, ved-e, usmív-á se), zůstane část slova, která se nazývá kmen přítomný.

Oddělíme-li od příčestí minulého (činného) -l (vidě-l, pokusi-l se, moh-l), zůstane část slova, která se nazývá kmen minulý.

CITOSLOVCE vyjadřují bezprostřední reakci na různé podněty (nálady, city nebo vůli mluvčího), napodobují různé zvuky. Jsou neohebným významově nesamostatným slovním druhem. Nebývají žádným větným členem.

Označují city, pocity, nálady, hodnocení, např. hurá, sláva, jú au, ouvej, ach jo, mordyje, hrome, hernajs, kčertu, probůh, panenko skákavá, ježíšikriste, ježkovy voči, jémine, páni, heleme se.

Navazují kontakt a vyjadřují vůli mluvčího, obracejí se ke zvířatům, např. hej, haló, člověče, panečku, dívej, pozor, na, marš, ven, hej rup, hybaj, viď, že ano, na pipipi, na čiči, prr, čehý.

Napodobují zvuky, např. žbluňk, klap, bác, břink, prásk, hepčí, haf-haf, méé, bú, vrkú.

Jestliže stojí citoslovce ve větě samostatně, oddělujeme jej čárkou, např. Na, vezmi si buchtu. Byl jsem u moře, heč.

Pokud je citoslovce výjimečně větným členem, čárku se neodděluje, např. Z řad diváků zaznělo několikrát hlasité fuj. (fuj = podmět) Čáp klap klap zobákem. (klap klap = přísudek) V trávě jsem zaslechl tichounké píp. (píp = předmět)

uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh, případně postoj mluvčího k jejich obsahu. Vyjadřují také významové odstíny větných členů, s nimiž jsou spojeny. Jsou neohebným, významově nesamostatným slovním druhem. Nejsou žádnými větnými členy.

Částice, uvozující samostatné věty, naznačují jejich druh, např.

otázku: Copak vám to není divné? Zdalipak sis už vzpomněl?

rozkaz: Ať už jste zticha! Tak už dej pokoj!

přání: Nechť vás provází štěstí! Ať se vrátíte ve zdraví!

zvolání: A to je mi novinka! Ale to je krása!

Částice naznačující postoj mluvčího k obsahu vět, např. Naneštěstí jsme je nezastihli už doma. Naši bohužel prohráli. Bohudík jsme se dnes vyhnuli dopravní zácpě.

Částice vyjadřující různé významové odstíny větných členů, před nimiž stojí, např.

pravděpodobnost: Je to asi pravda. Už to možná ví. Přijde prý večer. Máš snad strach?

důraz: Důležitá je zvláště tato zkouška. Vadilo jim hlavně tvoje vychloubání.

vytýkání: Dnes jsem byl obzvlášť unavený .

Částice jsou také slova ano, ne, nikoli(v), kterými kladně nebo záporně odpovídáme na zjišťovací otázky.

SPOJKY spojují větné členy nebo věty a vyjadřují jejich vzájemný vztah. Jsou neohebným významově nesamostatným slovním druhem. Ve větě nejsou žádným větným členem.

Podle formy rozlišujeme spojky:

1. jednoslovné ( např. a, když, že, ale, nebo),

2. dvojité (např. buď – nebo, nejen – ale i, ani – ani), čárka se píše před druhou spojkou,

3. víceslovné, popř. v kombinaci s jinými slovními druhy (např. i když, i kdyby, a proto).

Podle obsahu rozlišujeme spojky:

1.SOUŘADÍCÍ (PARATAKTICKÉ) – spojují souřadné větné členy nebo věty ve vztahu

slučovacím, např. A, i, ani, jak -tak, hned -hned, ani -ani, jednak -jednak,

stupňovacím, např. ba, ba i, ba dokonce, nadto, přímo, navíc, hlavně, nebo i, nejen – ale i,

nejen – nýbrž i, nejen – ale dokonce,

odporovacím, např. ale, však, avšak, nýbrž, jenže, leč, a přece, sice – ale, přece jen,

vylučovacím, např. nebo, anebo, či, jinak, buď – anebo, ať – či, ať – ať,

příčinném / důvodovém, např. neboť, vždyť, totiž,

důsledkovém, např. Proto, tedy, tudíž, tak, a proto, a tedy, a tudíž, a tak, takže.

2. PODŘADÍCÍ (HYPOTAKTICKÉ) – připojují větu závislou k větě řídící, kladou se zpravidla

na začátek věty závislé a píšeme před nimi čárku, např. aby, že, protože, když, jestliže, kdyby, -li,

zdali.