Sl (ý)chával jsem, že b (ý)val (i)   proklet (í)   básníci. Já znám osobně prokletého c (y)klistu. Nevím, jaké báby sudičky mu určoval (y)   u kolébky osud, ale musel (y)   to být báby hodně zlom (y)slné a při spřádání osudu v (y)nalézavé a zároveň báb (y) nejzajímavější. Než odešla ta poslední, zřejm (ě)   mu řekla: „Tvá duše budi (ž)   hnána životem sem a tam, jako je hnán mrak po obloze. Tvá duše nebude m (í)t nikdy pokoj a ni (k)dy neustane v touze něco dob (ý)vat, poznávat a dokazovat a bude se podobat duši bludného r (y)tíře.“

Tak přišel na svět Honzík Kubr, rodák z   (M)ilevska, z   (j)ižních   (Č)ech. Matka učitelka, otec   (ú)ředník. Otec byl později popraven za protifašistickou či (nn)ost. V roce 1941 v Buchenwaldu. Honzíkov (i) Kubrů b (y)lo tehdy sedm let. Chodil dlouhé k (i)lometry do ml (ý)nů pro mouku a na nohou se mu dělal (a)   mal (á)   srdíčka, bodoucí křečové žíl (y).